Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Kalendář pro vinaře - srpen - zakládání vinice

Zakládání vinice

Jenže kosové jsou snad ještě vynalézavější než špačci a i přes síťku jednotlivé bobulky rozklovávají a hodují tak přímo na keřích. I když kombinujeme všechny metody, musíme se smířit s tím, že nějaké ztráty budou. Vraťme se ale na začátek. Minule jsme začali velké téma: zakládání vinice.

Ano, věnovali jsme pozornost klimatickým, stanovištním a půdním podmínkám, ve kterých se révě daří. Pokud jsme si jisti, že tomu tak bude i na našem stanovišti, je potřeba si připravit půdu.

Profesionální vinohradníci si nejprve nechají provést rozbory půd, aby zjistili, co je v půdě v nadbytku, co chybí a co je potřeba přidat. Pedologové, specialisté na zemědělské půdy, vyjadřují množství živin v půdách ve speciálních jednotkách, označovaných ppm, což je počet miligramů té které živiny v jednom kilogramu půdy. Výsledky rozborů tedy zahrnují čísla vyjadřující množství jednotlivých živin právě v ppm. Vinohradník, který chce založit novou vinici, kromě výsledků půdních rozborů potřebuje vědět, jaký půdní druh na své budoucí vinici má a také, kolik procent jílu je v půdě obsaženo. Tyto informace se porovnávají s hodnotami živin, které by v nově zakládané vinici být měly, a pokud v půdě chybí, je nutné tyto živiny ve správném množství do půdy dodat.

Každá živina se v půdě chová jinak. Každý, i začínající zahrádkář ví, že problematický je dusík. Dusík, pokud je dodán například ve formě ledku, v půdě dlouho nevydrží, vyplavuje se. Ostatní formy dusíkatých hnojiv se s časem na ledkovou formu přeměňují (říkáme tomu mineralizace), takže lze obecně říci, že dusíkem nelze hnojit do zásoby. Jedna možnost však existuje. Používala se po řadu předchozích století, v dobách, kdy neexistoval chemický průmysl a průmyslová hnojiva. Naši předkové totiž měli pro pole i pro vinice jen jediné hnojivo, a to hnůj od vlastního dobytka. Dnes můžeme používat nepřeberné množství druhů průmyslových hnojiv, včetně průmyslově vyráběných hnojiv organických.

Myslíte takové ty granule vyrobené z koňského hnoje nebo ze slepičinců?

Třeba, do některých se taky přidává rašelina nebo jiný odpad – drcený biomateriál. Označují se také jako biokomposty.

Drobný pěstitel si vystačí s vlastním kompostem, často obohaceným hnojem domácích zvířat, která chová. Další elegantní možností, jak získat organické hnojivo je tzv. „zelené hnojení“, což jistě každý zahrádkář zná. Důležité je, aby směska na zelené hnojení obsahovala rostliny vytvářející dostatek biohmoty a také rostliny z čeledi bobovitých. Ty totiž žijí v blízkých přátelských vztazích s nitrifikačními bakteriemi, které umí zpracovávat vzdušný dusík z půdního vzduchu. Směska se vysévá obvykle v polovině vegetace, seká se a případně i zalévá, na jaře následujícího roku se zaorá (nebo zaryje). V půdě se takto získaná biohmota začne postupně rozkládat na kompost, což jde pomalu. Takto jsme tedy dodali do půdy dusík, který v ní alespoň nějakou dobu dodrží.

Směska na zelené hnojení:

Jinak se v půdě chovají draslík, hořčík a vápník. Ty se po dodání do půdy schovají do „půdního skladiště“, které se jmenuje sorpční komplex a tvoří v převážné míře částice jílu. Fosfor se umí v půdě na čas schovat tak, že s některými kovy vytváří nerozpustné formy, které v půdě jen tak čekají. Po čase, až se sníží množství vápníku a půdy se začnou okyselovat, se zase přemění na formy rozpustné. Tím ale rozhodně nechci říct, že révě se daří v půdách kyselých! Réva má ráda půdy neutrální až slabě zásadité.

Jak tedy půdu před výsadbou správně vyhnojit?

Každý, kdo zakládá vinici ve větší výměře, si samozřejmě rozbor půdy nechá provést, a pokud některá živina chybí, tak ji dodá v potřebném množství podle určitého výpočtu. Malí pěstitelé, kteří chtějí vysadit několik keřů na zahradě, jistě nebudou platit za půdní rozbor. Podívejte se také na díl věnovaný měsíci květnu. Každý správný zahrádkář má mít svou půdu vyhnojenou dostatečně. Těžkým úkolem pro velké i malé pěstitele je dostat tu dobře vyhnojenou půdu do hloubky, kde bude mít budoucí vinice kořeny. Což je asi do hloubky 50 cm.

Při dostatečně velkých výměrách se používají těžké stroje, které to dokážou, například rigolační pluh. Ten dokáže povrchovou vrstvu půdy (která je vyhnojená cca do hloubky 30 cm) dopravit až do požadovaných 60 cm, ale někdy i hlouběji, např. do 1 m. Podobně výkonný může být i rotační pluh, který celou vrstvu půdy propracuje v celé její výšce. Avšak rigolační či rotační pluh musí být tažen supersilným traktorem, což by na zahrádce bylo poněkud problematické, že?

Rigolační pluh:

Další možností je udělat si takový rigolek doma ručně – odkopat půdu do hloubky alespoň 40 cm, pak do takto vytvořené brázdy přemístit povrchovou, dobře vyhnojenou a zpracovanou půdu. Můžeme zapojit i další členy rodiny a zahrát si na takový malý „lidský buldozerek“, pracující však s normální lopatou, krumpáčem a kolečkem. Každopádně je to dřina.

V dobách minulých byly k dostání rigolační rýče, které mají pracovní část delší (až na těch požadovaných 50 cm). Manipuluje se jimi větší vrstvou půdy, a proto jsou úzké asi jen 10 cm. Měla jsem možnost takový rýč vidět, ovšem byl to již muzeální kousek. Nikde jsem ho neviděla v prodeji a myslím si, že se takové rýče už desítky let nevyrábějí.

Takže nám opravdu nezbývá nic jiného, nežli si hrát na ten „minibuldozer“?

Máme ještě jednu možnost - dá se říci osvědčenou fintu. Doprava vyhnojené povrchové části půdy dolů se rovnou spojuje s výsadbou. Ale nejprve je nutné pozemek pro výsadbu rozměřit, aby každý keř měl stejný „pěstební prostor“, a taky, aby vinice pěkně vypadala. Spony, ve kterých se vinice vysazují, jsou různé, od té nejjednodušší vinice pro pěstování na hlavu, kdy stačí spon 1m x 1m, až po spony s dostatečně širokými meziřadími pro různé stroje včetně pojízdných sklízečů. Ve většině případů volba sponu závisí především na mechanizaci, která se ve vinici bude v budoucnu používat.

Na zahradách, kde budeme vše dělat ručně, se doporučuje vzdálenost mezi dvěma řadami alespoň 1,2 m až 1,5 m, aby se člověk v meziřadí mohl bez problémů pohybovat. A keře by se neměly vysazovat hustěji, než na 1 m mezi nimi. Zpočátku se to může zdát jako plýtvání místem, ale je nutné počítat s tím, že s věkem keře budou sílit.

Po rozměření rýčem připravíme jamky, které budou velikostně odpovídat šířce rýče a hluboké budou podle délky sazenic. Důležité však je, aby se při rytí jamky odkládala samostatně na jednu stranu zemina povrchová – pečlivě vyhnojená a propracovaná, a na druhou stranu zemina ze dna jamky, která takto připravená není. Při sázení pak nejprve uložíme na dno jamky tu vyhnojenou a teprve na povrch tu spodní – a rigolace je vyřešená.

Příprava jamky:

Zdroj: Kalendář pro vinaře - srpen
Zveřejněno: 23.9.2018



SiteMAP